SOŠ a SOU Polička

Prezident republiky pořádá každoročně státní recepci po slavnostním udělování státních vyznamenání. A naši žáci se již po jedenácté podíleli na jejím zdárném průběhu. Někteří chlapci byli vybráni na podávání Welcome drinku, další obsluhovali studený nebo teplý bufet ve Španělském sále, ostatní měli na starosti nápojové stoly. Odměnou za celonoční práci, protože recepce končila až po půlnoci, jim bylo setkání s významnými českými osobnostmi, včetně prezidentských párů. Vedoucí odborného výcviku L.Havlík i obě učitelky R.Zrůstová a P. Bačovská, kteří žáky doprovázeli, mohli být na své svěřence hrdi.

Obsluhovala jsem českého prezidenta!

Všichni určitě znáte, nebo jste alespoň slyšely o filmu s honosným jménem: Obsluhoval jsem anglického

krále! Ne, nechci vám tady vyprávět scénář toho úžasného filmu, nabídnu vám ale mnohem lepší… můj

vlastní film, který se mi bude ve vzpomínkách stále dokola honit hlavou…

Chtěla bych vás vtáhnout do příběhu, který se opravdu stal, a já v něm hrála roli servírky…

Než na vás, ale hned začnu chrlit všelijaké informace, řeknu vám zezačátku něco málo o sobě…

Jmenuji se Alex Chludilová , brzy mi bude 18 let, bydlím v DD Poličce a studuji tady už třetím rokem

obor:kuchař-číšník. Ve studiu proplouvám s celkem dobrými výsledky, neboť mě škola opravdu chytla. Baví

mě komunikace s lidmi a všechno s tím spojené, jezdím spolu s mojí školou na různé rauty, obsluhovat

všelijaké papaláše i na svatby, ale nikdy by mě nenapadlo, že se jednou dostanu až do Prahy… Ano byla

jsem vybrána, že 28.10. pojedu obsluhovat pana prezidenta Václava Klause na Pražský Hrad! Pro toho,

který se tam dostane je to velká čest, ale pro mě, pouhou holku z děcáku, jsou to znamení, že když něco

chce a dokáže si za tím jít, tak je to taková sladká odměna za veškeré vydané úsilí.

Ještě ve škole jsme se sešli a byly nám přiděleny instrukce, co všechno máme mít na sobě, sebou, co mít

naopak nesmíme a prostě jak se přichystat…Když jsem tam tak stála, poslouchala, začala jsem si říkat,

jestli je to všechno vůbec možné, že zrovna já… Další dny jsem byla lehce nervózní, a když se blížil den D,

nikam se mi nechtělo. Ale to už jsem stála před naší školou a cítila se jako Alenka v říši divů… V autobuse

jsme si vyslechli ještě poslední instrukce a už jsme tam byli…Všechno šlo už teď hrozně rychle…

Nezapomenout nic, co by nám pak mohlo chybět…Naopak cigarety, zapalovače a manikúru nechat v buse,

upravit se a …už jsme stáli před krásným pražským hradem…

Než jsme ale byli vpuštěni dovnitř. Odložily jsme tašky a kovy,všechny nás prohlédli, ještě opsat

občanku…a ejhle jediná já, jsem ji nechala v buse.. Takže jsem zařídila to, že se všichni začali smát jenom

ta ochranka, jaksi ne…čím to asi bylo? Smích…

Přesouváme se do krásného interiéru hradu, kde nám jsou přiděleny malinké šatny, ve kterých se těsnáme

po osmy lidech.. Navlíknout silonky, nasoukat do sukně, vyšvihnout se do podpatků a vyrážíme obsluhovat,

nic takového se ale neděje! Jsme přesměrováni do kuchyně, řadíme se jako řetěz a už nám rukama

procházejí všelijaké lahůdky a obložené mísy, … Byla to docela makačka, ale bavily jsme se u toho, to

byste nevěřily. Všechno narovnáno, skvěle nachystáno, ještě pár společných foteček a jde se na to! Ale ne,

ještě ne…teprve teď má pan prezident proslov. Stojíme asi hodinu v pozoru, v řadě jako vojáci a čekáme a

tiše doufáme, že už brzy ukončí svůj proslov a my se vrhneme do práce…Mimochodem prezident republiky

každoročně pořádá státní recepci po slavnostním udělování státních vyznamenání…

Projev skončil, začala hrát hudba a my se rozbíháme po place…Celý raut začíná v 19:00hodin.

Už máme prvních špinavých skleniček po přípitku plný tác a tak odcházíme do kuchyně…Při cestě, ale

hosté asi nevidí, že máme opravdu plný tác, a stále nám dávají více a více skleniček. Prolítám se tedy

opatrně mezi lidmi a můj cíl je kuchyň, už po pár hodinách chůze necítím nohy. Stejně je na tom i většina

mých kamarádů,…Vyměňujeme si boty a zase obsluhujeme, odnášíme prázdné mísy a přinášíme

plné…Všechno je na pohled krásné a vznešené, ale z mého pohledu. Věci nejsou takové jakými se zdají

být… Politici a mnozí si nás vůbec nevšímají, že máme těžký plný tác a potřebujeme trošku

uhnout,…Pomalu mi dochází trpělivost nad tou nevšímavostí a ignorací, když v tom mě ,,zachraňuje“

kamarád, který je v pravý čas na pravém místě a už mi prodírá cestu kolem…Teprve potom se lidé otáčí a

uhýbají mi… V kuchyni se posilňuji kávou a zase běžím do víru politiků…

Ještě menší večeře, kterou jíme v kuchyni opět namačkáni na sebe, pěkně ve stoje, jako u rychlého

občerstvení -Rýži s máčkou a už nás popohánějí… Po několika hodinách se raut chýlí ke konci a hosté

odcházejí. My si pomalu ale jistě oddechujeme, neboť jak nás bolí brutálně moc nohy a levá ruka, je

hrozné, také na nás padá únava, kterou už ani káva nezažene…Ještě posledních pár ,,slavných“ a jsme u

konce…je přesně O1:45 hodin a z místnosti odchází poslední smějící se politik. A to je pro nás znamení.

Honem rychle uklízíme. Odnést poslední mísy, stáhnout ubrusy, odšpendlit sukně a rychle převléknout…

Jaká úleva, když zase cítím na nohou své pohodlné boty…A ten klid, který se ve mně rozlil, když jsem si

uvědomila, že už to mám za sebou…

Už ani nevím jak, ale všichni jsme se dokolíbali do autobusu, uvelebili jsme se a začali zpívat song: ,,Mám

to za sebou“…pomalu, ale zpěv pomalu utichal, všechny totiž přemohla únava…

Alex Chludilová šéfredaktorka časopisu Zámeček

DD Polička

28.11. 2007